Informace o nás

V ROCE 2009 OTEVŘENÝ RODINNÝ PIVOVAR BRAVŮR

navazuje na tradici vaření piva v Loučné nad Desnou. kde byl v roce 1743 založen pivovar, který stál na místě, kde dnes stojí benzínová pumpa.

Pro zajímavost uvádím, že v roce 1750 se v loučenském pivovaru uvařilo 998 sudů piva. Jednalo se o čtyřvěderní sudy ( objem 226,4 l), celkový výstav loučenského pivovaru byl tedy 2371 hl piva. Jedna várka stačila na 15 čtyřvěderních sudů a vařilo se zhruba 60x do roka. Kolem roku 1830 zásoboval pivovar 25 výčepů na loučenském panství, v roce 1846 byl  postaven nový hostinec "U pošty", ve kterém se nyní nachází Rodinný pivovar Bravůr. Kolem roku 1850 přešel  pivovar na parní provoz dle dochovaných pramenů byl roční výstav v roce 1870 celkem 3282 hl olíbeného piva, které se formany vozilo přes Červenohorské sedlo do sousedního Slezska. Činnost pivovaru byla ukončena roku 1893 odchodem posledního nájemce. Po 1. světové válce byly snahy obnovit vaření piva v Loučné, ale hlavně z finančních důvodů se to nepodařilo. Nedostatečná údržba po roce 1945 a také nezájem komunistického režimu o historické budovy vedlo k devastaci objektu a v roce 1978 byla budova pivovaru zbourána.

Historie Pivovaru - rukopis - Vrchnostenský pivovar č 11

RUKOPIS

Vrchnostenský pivovar č 11.

( Strana 144 a 145 )

Za doby Johana ze Žerotína byla v roce 1580 zřízena ve Wiesenbergu třídirna potaše ( drasla )

a to byla pak v roce 1743 přestavěna na pivovar a rozšířena. Z Ullersdorfského pivovaru byla do Wiesenbergu dopravena pivní vana,která zůstala až do roku 1802. Provoz pivovaru byl částečně ve vlastní režii a částečně pronajat.

V roce 1849 byl nájemcem pivovaru Anton Gross, který byl zároveň dlouholetým nájemcem pivovaru Ullersdoprfu.

V letech 1883 až do roku 1893 byl nájemcem Isidor Lickwitz. Ten byl posledním nájemcem. Přesídlil po ukončení nájemní smlouvy Bauttsch.

V roce 1893 byl provoz pivovaru zastaven. Zůstala jen sladovna. Z prostoru pivovaru a z kdysi bývalého stavení č. 3 ve Wiesenbergu a z bývalé Likérky byla udělána obydlí. Z Bednárny a ze stájí vznikla skladiště. Zbrojnice s velkými krásnými místnostmi zůstala prázdná.

Mohlo by však Wiesenbergské zajímat jak náš pivovar se po Světové válce opět vzpamatoval.

Družstvo hostinských Wiesenbergu a ze Šumperku přijalo plán postavit se v zásobovíní pivem na vlastní nohy, najmout si Wiesenbergský pivovar a dát ho do provozu. Písař Josef Rypár, farář ve Wirtenbergru, který jako hospitant nálevny v katolické provincii Futte měl ve vlastní režii hospodu Hostinského družstva Wirtenberg byl jedním hostinským ze Šumperka zplnomocněn jednat s vrchností Wiesenbergu o nájemním přenechání pivovaru. Jednání bylo brzy pro obě strany příznivě uzavřeno.

Firma Ringhoffer z Prahy Smíchova byla ochotná návrhy na náklady strojního zařízení pivovaru dodat a přeci jen musel být ten celý „Nafouklý záměr“ zrušen a to nejen kvůli smlouvě a také pro nedostupné náklady od knížete. Velké množství majetku včetně velkých kádí až po nejmenší drobnost si při tehdejších cenách dubového dřeva vyžadovalo hodnotu zlata, kterou nebylo družstvo schopno unést.

Budova pivovaru náležela od dřívějška již panství ve Wiesenbergu, případně Zemské stolici a představovala s vrchností její majetek. Bylo by nutné poznamenat že výrobky Wiesenbergského pivovaru museli být velmi oblíbené, protože se vyvážely daleko za okres. Vyprávělo se jak mladý horlivý pivovarský čeledín Franz Wolf Philipsthalu č. 54. jezdil s pivem daleko přes Červenohorské sedlo do Slezska a každoročně se svým pivařským vozem musel i na několik dní dělat dlouhé cesty.

Konec.